Rakousko, Den 2: Bärenschützklamn (Medvědí Soutěska)

Na nedělní den jsme měli naplánovanou fyzickou aktivitu, jak s oblibou říkává Jindra. Rozhodli jsme se zdolat Medvědí soutěsku, kamenitou rokli, která byla vyhlášena chráněnou přírodní památkou, a která je kousek od Grazu směrem domů.

 
Hezky popořadě, den jsme začali jak jinak než hotelovou snídaní, na kterou jsem se nesmírně těšila (a myslím, že nejenom já), tuším, že jsem z polospánku brblala něco ve smyslu, že už se nemůžu dočkat. V Rakousku na hotelu snídaní nikdy nezklamou, tím spíše tady ve Steiermarku (Štýrsku), byl výběr především regionálních potravin opravdu velký a vynikající. Četli jsme, že si zrovna v této části Rakouska na jídlo velmi potrpí a jsou takovým kulinářským místem. Tedy snídaně v hotelu Novapark takovým malým kulinářským místem určitě byla!

Když jsme doma u počítače plánovali tento výstup, ani jeden z nás nečekal, že tato fyzická aktivita bude opravdu hodně náročná. Výchozím bodem je malá vesnička Mixnitz, kde jsme nechali auto a směle se vydali do kopce. Nutno podotknout, že samotná cesta k pokladně na soutěsku je trošku náročná, spíš nekonečná. Takže jak jsme postupovali do kopce, tak z nás pomalu ubývaly i vrstvy oblečení. :-) Dojem vodopádů a lávek je úchvatný, čekala jsem, že to bude hezké, ale že takhle hezké, tak to ne. Žebříků a lávek bylo cca kolem 160, musím přiznat, že chvílemi jsem byla ráda, že šla před námi rodinka s malými dětmi a ty byly často unavené, tak cestu brzdili, no aspoň jsem to nebyla já. :-) 

 

 
Ve výšce 1209 m na nás čekala hospůdka U dobrého pastýře (Almgasthaus Zum guten Hirten), kde jsme se trochu kuriózně najedli (v takové rychlosti si objednat a ještě ani pořádně nevědět co, protože už jen přečíst ty názvy je umění, tak to opravdu bylo velmi veselé). Posilnění po výstupu jsme chtěli pokračovat někam dál. Někam, kde něco uvidíme, protože když vylezete až k Pastýřovi, připadnete si znovu jak někde dole ve vesničce, stále musíte jít min. 40 minut na nějakou pořádnou vyhlídku. My jsme si samozřejmě zvolili tu nejméně náročnou trasu (podotýkám, že hlavně kvůli času, i když fyzických sil taky dosti ubylo). A ono i těch 40 minut bylo hodně dlouhých, stále se cesty kroutily z leva do prava a z prava doleva až najednou jsme zaslechli nějak více hlasů, šli jsme za nimi a za ukazatelem Steirischer Jockel. Najednou se nám otevřel nádherný výhled na okolní kopce. Úžasné, konečně jsme se dobrali konce! V Gasthausu jsme spočli a posilnili se, protože nás čekal téměř 3hodinový sestup k autu. Celou dobu pořád z kopce a pořád brzdit, takže si dokážete představit ty následky. :-) Celou cestu domů to bylo docela ok, ale po hodině potom vylézt z auta na benzince, to byl pro mě nadlidský úkol.

Když jsme dorazili domů a šli od auta do domu, museli jsme se smát sami sobě. Ověnčení taškami, unavení, upocení, boty od bláta a bolavé nohy tak, že naše chůze vypadala směšně, zkrátka vraceli jsme po relax víkendu spíše jak váleční veteráni. :-) Ale už se zase nemůžeme dočkat na další takový výlet a doufáme, že jsme ve Steiernmarku nebyli naposledy, určitě jsme totiž nevyužili jeho potenciál!!!