Náš výšlap na Rysy, Vysoké Tatry 2017

Letošní dovolená ve Vysokých Tatrách byla náhoda. Sestra se švagrem si zařídili ve Staré Lesné chatu přes nějaké známé a potom nám všem oznámili datum a jestli chceme, tak ať za nimi přijedeme. Zrovna se to týkalo týdne kolem našeho výročí a Jindra měl dovolenou domluvenou, takže to klaplo a my jsme za nimi přijeli. Shrnuto a podtrženo, byla to rodinná dovolená po hoooodně letech (nakonec jeli i naši).

Přemýšleli jsme, co v Tatrách podniknout, protože dost věcí jsme viděli už před 5 lety s Vendu a Arnym. Ale v Tatrách je pořád co objevovat. :-)

Nechali jsme se zlákat zajímavým vyprávěním Lenči, jak loni lezla s bráchem na Rysy. Mrkli jsme, co momentálně patří k turisticky nejzajímavějším "věcem" v Tatrách a jsou to právě ty Rysy, tak jsme se přidali k desetitisícům návštěníků..... a možná to byla v sezóně chyba (ale o tom až dál).

Předpověď počasí nebyla moc příznivá (na celý týden) a my jsme přemýšleli, kdy jít a kdy nechat prostor pro společné výlety. Na Rysy jsme šli jenom my dva a našli jsme si trasu ze Štrbského plesa. Rozhodli jsme se jít hned ráno, nemělo smysl to odkládat a jak se zdá, udělali jsme nejlíp, jak jsme mohli. Ostatní dny nebylo tak  hezky. 

Ze Štrbského plesa jsme vyráželi cca kolem 7 hodiny na doporučení Lenči, abychom vyrazili brzy ráno. Ale měli jsme asi vyrazit dřív, sama od sebe jsem vstala už v 5 - což je naprostá výjimka a přemýšlela jsem, jestli mám Jindru vzbudit, protože jsem koukla z okna a Lomnický štít byl nádherně ozářený sluníčkem a vypadalo to velmi slibně. No ale pak jsem usnula.... :-)

První úsek, tedy Štrbské pleso - Popradské pleso, byl nádherný, říkali jsme si, jak se krásně jde po těch kamenech a jak je hezky. Po chvíli jsme vyšli z lesa a začala panoramata. No jako jedna báseň.

Od Popradského plesa k Žabím plesům už jsme si trochu víc mákli a kameny už nám začaly připadat trošičku obtížnější.... Jako výhledy v Mengusovské dolině nemusím komentovat, dostat se dovnitř do hor bylo nádherné. Pak jsme před sebou uviděli řetězy a žebříky, no budiž, to přece taky dáme. Nějaká ferrata nás nerozhodí. Jak jsme vystoupali k chatě pod Rysmi, tak to už jsme byli unavení a hladoví, tak jsme se posilnili výbornou kapustnicou. Ze všech, které jsme pak ten týden jedli, nám tato chutnala nejvíc. Akorát nevíme, jestli opravdu tak výborná byla a nebo jestli to bylo tím momentem a tím naším výkonem. 

Tak jsme se posilnili, použili "vzdušnou" kadiboudu a vyrazili jsme dál. Poslední úsek cesty se nám vůbec nelíbil. Ovlivnilo to asi víc faktorů, jednak se zatáhlo a začal foukat vítr, což nahoře nebylo úplně příjemné. Zničeho nic tam bylo lidí jak mravenců, takže to neustálé vyhýbání se a doslova bezohlednost některých turistů byla hrozná. A taky se nám to tam nahoře zdálo už i dost nebezpečné, vzhledem k předchozímu. Dojem z vrcholu je teda nic moc, víc jsme si užili cestu samotnou. 

A teď cesta dolů, udělat ještě pár fotek na místech, kde jsme bezpečně mohli vytáhnout foťák a šup dolů. 

 

Ale k našemu zklamání se meteorologové nespletli a cca kolem 13 hodiny začalo prskat. Chytlo nás to při sestupu k chatě pod Rysmi. Rozhodovali jsme se, jestli dojít jenom k chatě a  počkat a nebo prostě jít dál a až překonáme ten úsek se řetězy, tak nandat pláštěnku a pelášit domů. No nakonec jsme se rozhodli jít dál. Pravda, kameny začaly být trošičku kluzké, ale dalo se to, opravdu jen mrholilo. V úseku se řetězy a žebříky to trošičku zhoustlo, hodně lidí prchalo dolů, ale i hodně lidí mířilo nahoru. Nebyli jsme ani daleko od Žabích ples, když se blýsklo a zahřmělo, no tak to jsme pořádně přidali do kroku a valili jsme dolů. Slyšeli jsme totiž, že se často stává, že blesky udeří klidně i kousek od vás. Cca u Popradského plesa už byl déšť zažehnán, ale padla na nás hrozná únava. A cesta z Popradského na Štrbské pleso už byla šílená. To co jsme ráno obdivovali, tak jsme teď proklínali. Nohy nás už fakt bolely, celková únava byla dost značná. No nejsme na to zvyklí. Na takové tůry nechodíme, nejsme trénovaní, v nových trekových botách jsme byli poprvé,....zkrátka, sáhli jsme si na dno. Za odměna jsme si u Štrbského plesa dali kafíčko, na které jsme se celý den těšili, ta naše ranní siesta nám neuvěřitelně chyběla. :-)